Já a anorexie

Ahojky lidičky !

Dnes to bude povídací článek, tentokrát na téma "Já a anorexie".

Chtěla bych se s Vámi podělit o můj příběh. Jak to vlastně začalo ? Co na to rodina ? Tp vše se dozvíte právě v tomto článku.

Všechno to pomalu, ale jistě začalo v listopadu roku 2011. Ještě téhož roku v říjnu jsem si koupila speciální vydání Bravo Girl fit, ovšem po příchodu domů skončil v šuplíku a já se na něj ani nepodívala. Nevím, co mě přimělo k tomu, abych ho o měsíc později z šuplíku vylovila a začala tímto časopisem listovat. Nevím, co to byl za podnět. Snažím se vzpomenout si, kde se stala chyba....Ale i po těch necelých 4 letech stále netuším.
No, ale vraťme se zpátky do roku 2011.
Po přečtení časopisu jsem začala cvičit a pomalu začala s úpravou jídelníčku. Začala jsem omezovat sladkosti a slaná jídla a naopak přidávala do jídelníčku ta zdravá, co mi radil časopis. Cvičila jsem podle videa, které měla mamka na CD + cviky z onoho časopisu. Ze začátku jen nepravidelně...Ale časem už každý den. Také jsem začala chodit na zumbu. Tehdy to ještě nikdo z rodiny moc neřešil - o této změně mého stravování věděli jen rodiče, a ze začátku jsem moc nehubla, takže nebyl důvod k "panice".

Zpočátku to bylo "fajn", ale postupně jsme omezila všechna "nezdravá jídla", co jsme měla ráda. Pamatuji si, že jsem ten rok o Vánocích neměla ani jeden kousek cukroví a byla jsem na sebe strašně hrdá. Váha šla pomalu, ale jistě dolů (Proč pomalu ? Je to prosté. Nepotřebovala jsem zhubnout, měla jsem normální postavu, sice ne nějak extra zpěvněnou, ale tlustá jsme vážně nebyla. Takže je jasné, že váze se moc dolů nechtělo...) a já se z každého jejího úbytku radovala.
V lednu 2012 jsme jeli se třídou na lyžák. Tam jsem se stravovala normálně. Snídaně, na oběd jsem snědla polévku i hlavní jídlo, pak odpolední svačina a večeře. Jedla jsem tam dokonce víc než ostatní holky, které si polévky ani nebraly. Já jsme si stále opakovala, že musím jíst, ať mám na to lyžování energii.

Po příjezdu domů se ale vše změnilo. Začala jsem počítat kalorie, vše zadávala do kalorických tabulek a vedla si i deníček, kde jsem si zapisovala všechna jídla a cvičení. Začala jsem se omezovat ještě více než předtím. Svačiny jsem vyřadila (jen vyjimečně jsem si nějakou dala, ale maximálně tak jablko). Ostatní jídla jsem zmenšila. Snídaně byla nejčastěji jogurt s cereáliemi, ovocem. Oběd ve školní jídelně, bez polévky. O víkendech jsem však měla rodinné obědy v podobě polévky i hlavního chodu, který byl samozřejmě i nezdravý. To pak mělo za následek delší cvičení. Z návštěvy KFC jsem samozřejmě taky neskákala radostí. Což však nechápu, je to, že jsem třeba jedla párky. Je sice pravda, že jsem si je dávala ve dny, kdy jsem měla větší výdej energie (podle tabulek....). Něco podobného jsem dělala, když jsem věděla, že  mě ten den čeká  nějaké nezdravé jídlo - všechna ostatní jídla jsem na úkor toho změnšila, nedej bože vyřadila. A samozřejmě cvičila co nejvíc.
A když už jsme u toho cvičení - začalo to pro mě být peklo. Ze začátku mého "bláznění" mě to bavilo, ale čím víc jsme omezovala jídlo, tím méně jsme měla energie nejen na normální věci, ale samozřejmě také na cvičení. Kolikrát jsem už nemohla, ale nešlo přestat. Samozřejmě to bylo samé kardio, ikdyž i činky jsem používala.
Co dalšího mě překvapilo, je to, že jsem jedla i sladkosti ! Klidně jsme snědla celou Milku. Nebo bonbóny. To bylo asi někdy mezi březnem a dubnem 2012, kdy jsem před rodinou předstírala, že jím, že chci přibrat. Samozřejmě tak jako u předchozího - omezení ostatního jídla témeř na minimum a maximální cvičení.
Už v lednu/únoru si okolí začínalo všímat pomalých změn na mém těle a mělo k tomu připomínky, na které jsem samozřejmě nebrala ohled. Nebo možná já ano, ale onen hlásek v mé hlavě ne...
Zlom nastal v dubnu 2012. Opět nevím, co k tomu vedlo, ale začala jsem hledat blogy o léčbě anorexie. Tenkrát jsme se opravdu rozhodla, že se chci vyléčit. Přiznala jsem si, že něčím jako je anorexie trpím. Hodně mi pomohl jeden blog, který teď už bohužel neexistuje, autorka ho smazala. To mě mrzí, protože mi hodně pomohl a myslím, že by mohl pomoci i dalším. Začátkem května jsem už pomalu začala přidávat na jídle. Moje mamka přišla na mou nízkou váhu právě v tu dobu, kdy jsem se už chtěla léčit. Říkala, že pokud nezačnu jíst, půjdu do nemocnice. To jsme já nechtěla. Už jsem byla rozhodnutá pro léčbu, takže jsme na jídle postupně přidávala. Po malých krůčcích. Svačiny v podobě pečiva. Např. mi chvíli trvalo, než jsem byla schopná sníst celé 50-ti gramové balení Bebe sušenek. Odpolední svačiny byly v podobě např. jogurtu, postupně se to samozřejmě zvýšilo. Už jsem se nebála ani nějakého sladkého pečiva. Začala jsem jíst i domácí bábovku a závin - tomu jsem se v anorexii štítila jako čert kříže.

VZPOMÍNKY ?
Tohle je asi to jediné, co si pamatuji. Něco, co jsem si zapsala, kdybych se náhodou někdy rozhodla napsat o tom článek. To, co si moc nepamatuji, jsou pocity, myšlenky. Jediné, co si pamatuji, je odpočítávání času k dalšímu jídlu a postupně stoupající nenávist ke cvičení.
Jak jsem psala, vůbec si nepamatuji, co mě přivedlo k tomu, abych zhubla.
Taktéž nevím, co se mi "přeplo" v hlavě, že jsem si přiznala anorexii a rozhodla se pro léčbu.



NA ZÁVĚR
Bylo celkem těžké se tahle rozepsat a vzpomínat na toto období, ale myslím, že někdo by třeba chtěl vědět, jak to u mě probíhalo. Kromě napsání tohoto článku jsem se rozhodla, že asi napíšu sérii článků o léčbě anorexie - ptám se Vás, chtěli byste něco takového ? Já myslím, že by to možná mohlo někomu pomoct. Protože právě mě to pomohlo.
Musím dodat, že jsem nebyla úplně typická anorektička. Některé sní jablko denně, já na jejich poměry jedla stále hodně. I tak se mi podařilo během VELICE KRÁTKÉ doby zhubnout 13kg. Byla jsem hodně hubená. A ten hlásek v hlavě byl. Někdo mě to možná bude podezírat, že jsem anorexií netrpěla, ale není to pravda. Ne každy člověk trpící anorexií jí jedno jablko denně. Kdyby to tak bylo u mě, neumím si představit, kam až bych se dostala. Jsem ráda, že jsem celkem "brzy" přišla k rozumu.


Zdroje obrázků: google.com