Léčba anorexie I - Jedna z nejdůležitějších věcí

Zdravím !

Dnes rozjíždím první ze série článků o léčbě anorexie. Myslím, že by to mohlo někomu pomoci, a tak jsem se rozhodla je napsat.

V nadpisu můžete vidět "Jedna z nejdůležitějších věcí", když nad tím tak přemýšlím, je to možná i věc nejdůležitější.

A co to vlastně je ?

 

Přiznání si problému = daná osoba si musí přiznat, že touto nemocí trpí.

Nevím, jaký názor mají ostatní, ale já si myslím, že pokud si člověk nepřizná, že anorexií trpí, nedá se "vyléčit". (V uvozovkách to píšu proto, že si myslím, že se úplně vyléčit nedá. Anorexie zůstává v hlavně "vyléčeného" člověka a čeká, až dostane přiležitost znovu "zaútočit".)
To je ovšem problém, který moc lidí neřeší. Rodiče nechají své dítě trpící anorexií hospitalizovat. Onen jedinec si to však nepřizná. Ze svého "nejezení" přejde během dne na, pro něj, nepředstavitelné porce (avšak pro někoho úplně normální!), skládající se samozřejmě z bílých rohlíků, smetanových sýrů, knedlíků atd., protože jiné stravování se v nemocnici asi očekávat nedá, že. Po tom, co se dotyčný dostane na svou zdravou váhu, ho propustí domů. Onen člověk se však opět vrátí k tomu, jak se stravoval před hospitalizací a hubnutí začíná od začátku. A tak to může být stále dokola.
Faktem bohužel je, že toto přiznání se nedá nijak vsugerovat. Můžete člověku neustále opakovat, že anorexií trpí. Že je podvýživený. Ale pokud si to on v hlavě nesrovná, je to, jako byste mluvili to zdi.
Je to bohužel velice těžké. Tento krok je vážně možná i ten nejdůležitější, a musí ho udělat ten nemocný. Nelze se k tomu nijak přemlouvat. Nelze si jen říct "Ano, trpím anorexií a chci se vyléčit." Musíte si to opravdu přiznat.
Proč ? Jak ? Tyto otázky si občas kladu já....Vůbec totiž netuším, co můj život v anorexii obrátilo naruby a já náhle zatoužila po léčbě. Mamka mi už předtím říkala, ať přestanu hubnout atd....Ale já ji neposlouchala, samozřejmě. Začala jsem něco dělat ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že tohle je špatně. Že anorexie není cesta ke štěstí.
Musím dodat, že jsem nikdy nebyla u psychiatra ani v léčebně. O tom, co si o léčebnách myslím, budu psát v jiném článku.
Ale k tomu psychiatrovi - nevím, možná někomu může pomoci k tomu, aby si svůj problém přiznal. Někoho však může přivést k názoru, že je blázen.Takže nevím, na to si musí asi každý přijít sám...
Shrnuto podtrženo, nelze se z toho vyléčit, pokud sám dotyčný nechce. Můžete ho přivést k lékaři, "vykrmit" ho, říkat mu, že tím trpí...Ale jak jsem psala, je to jako mluvit do zdi.
 A co bych ještě chtěla říct:
Během léčby jsem si mnohokrát říkala : "Lze se vůbec vyléčit ? Lze žít "normálním" životem ?" Možná jste si tuto otázku kladli/kladete také. Můj názor ? Nelze se vyléčit úplně, anorexie v člověku pořád číhá. Ale lze žít S NÍ ! Tady si musíte uvědomit rozdíl, že je to lepší než žít V NÍ !!! O tomto zřejmě bude také samostatný článek (pokud budou mít tyto články nějakou sledovanost).

Co si myslíte vy ?
Co je podle Vás ten nejdůležitější krok (jeden z nejdůležitějších) ?
PS: Je hodně těžké se vyjadřovat ohledně takových věcí, někdy ani nevím, jak které věty formulovat, aby dávaly smysl...Takže podle toho vypadá tento článek (a budou tak vypadat i ty ostatní).

Zdroje obrázků: google.com